Když nebudeme mít vlastní české potraviny, které by zahraničním potravinám konkurovaly, v jaké cenové výši se bude v ČR prodávat například 1 kg vepřového či hovězího masa, 1 litr dovezeného mléka nebo 1 kg dovozových jablek? A do jaké výše se vyšplhá cena dovážených potravin, když poptávka po nich poroste?
Dnes mnohé běžné komodity doma již nevyrábíme a jsme zcela závislí na jejich dovozech. Ceny nám určují ti, kteří k nám své zboží dováží ze svých zemí a prodávají je u nás. Nevíme, jak se produkují suroviny, z kterých se vyrábí dovážené potraviny a kolik používají pesticidů, herbicidů, průmyslových hnojiv apod.. Nemáme vůbec přehled, jaká je kontrola nad celou výrobní cestou ohledně produkce potravin v zemích, z kterých dovážíme.
JE POTŘEBA SI UVĚDOMIT, ŽE ÚRODNOST PŮDY SE ZVYŠUJE TEHDY, POKUD SE NA NÍ HOSPODAŘÍ A POKUD JE DOSTATEČNÝ STAV HOSPODÁŘSKÝCH ZVÍŘAT NA HEKTAR ZEMĚDĚLSKÉ PŮDY.
V září roku 2020 jednali poslanci v Poslanecké sněmovně parlamentu o mnohých návrzích, které by měli ulehčit život občanům České republiky. Bohužel se nabízí obava, že mnoho poslanců ztrácí kontakt s realitou. Jinak by prioritně jednali o novele zákona o potravinách se záměrem k přijetí návrhu na zvýšení soběstačnosti v základních komoditách, které jsme si ještě před léty dokázali doma sami vyrobit a sami stanovit ceny, za které se prodávali naším obyvatelům.
Dnes mnohé běžné komodity doma již nevyrábíme a jsme zcela závislí na jejich dovozech. Ceny nám určují ti, kteří k nám své zboží dováží ze svých zemí a prodávají je u nás. Určitě si pamatujete například na nabídku letního květáku, kterého cena se vyšplhala až na 100 Kč za kus. A ceny jablek? Když se naše jablka prodala, ty zahraniční dovozová stála od 50 do 70 Kč kilo. A jak je to v jiných komoditách?
Je třeba se zamyslet..
Proč země jako Španělsko produkuje 373 % vepřového masa a není tomu tak dávno, byla tato země sotva soběstačná.
Proč ve Spolkové republice Německo ještě před deseti lety byla soběstačnost pouze na 80 % a v současné době její soběstačnost ve vepřovém mase je přibližně 122 %.
Proč Polsko, které bylo v drůbeži sotva soběstačné v roce 1990, v současné době produkuje 274 % domácí spotřeby drůbežího masa.
Tyto země nebudou asi hloupé, či jejich podnikatelé negramotní, když produkují na svém území více, než sami spotřebovávají a zabývají se obrovským exportem do jiných zemí EU, ale i mimo EU.
Je potřeba si uvědomit, že úrodnost půdy se zvyšuje tehdy, pokud se na ní hospodaří a pokud je dostatečný stav hospodářských zvířat na hektar zemědělské půdy. Půda je jedním ze základních faktorů existence lidstva, to nemusíme ani připomínat. A ten, kdo nedokáže na půdě nehospodařit tak, aby ji zúrodňoval, ukazuje, že mu nezáleží na vlastních obyvatelích a jejich potomcích, kteří budou v naší zemi žít.
Nemělo by nám být jedno, že dovážíme potraviny, u kterých nemáme dostatečnou kontrolu nad kvalitou přírodních podmínek, kupříkladu nevíme, jaká je kvalita půdy, jestli není kontaminována například těžkými kovy či ohrožená radiací, nebo spady z elektráren apod.
Nevíme, jak se produkují suroviny, z kterých se vyrábí dovážené potraviny a kolik používají pesticidů, herbicidů, průmyslových hnojiv apod.. Nemáme vůbec přehled, jaká je kontrola nad celou výrobní cestou ohledně produkce potravin v zemích, z kterých dovážíme.
Situace v České republice je úplně jiná, tady máme pod kontrolou suroviny od počátku až do konce výrobní cesty, tedy až po prodej potravinářských výrobků. Náš systém kontroly patří k nejlepším na světě. Proč tedy máme dovážet to, co nemusí být vždy nejlepší a přitom si ještě znečišťovat přírodní prostředí dovozem? Jen transport potravin do České republiky představuje ročně více než 100 tisíc kamiónů, které přiváží do České republiky potraviny a je potřeba přičíst další statisíce kamiónů, které přes naší republiku jenom s potravinami projíždějí do zemí jako je Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a jiných.
Využívejme naši půdu, pracujme na ní a zúrodňujme ji a važme si jejich darů, co nám dává.
Venkov versus město
Život na venkově už dávno není tím, čím býval. Už všechny rodiny nechovají na každém dvorku slepice, prasata, nemají zahrádku, z které by sklízeli ovoce a zeleninu. Mnohé rodiny sekají jenom trávník a na práci kolem domu, či na zahradě jím nezbývá čas a ani chuť, a proto se na venkově potkáváme s lidmi žijícími stejným způsobem jako ve městě, ale setkáváme se i s těmi, kteří ještě hospodaří.
A že je situace v jiných zemích jiná?
Proč jsou nám předkládány pozitivní zprávy o specialitách vyráběných na farmách v Rakousku, Itálii, Španělsku, či Francii a SRN a nemluví se o celkové situaci, jak to chodí v těchto zemích?
Určitě je pravdou, že speciální potravinářské výrobky od drobných výrobců s dlouholetou rodinnou tradicí jsou vynikající, i když ve vyšších cenových relacích. Jde samozřejmě jen o jednotky procent z celkové zemědělské výroby, resp. spotřeby. Rozhodující výrobu potravin, která zajišťuje potravinovou soběstačnost v jednotlivých zemích i vývoz výše uvedených zemí, se zpracovává a vyrábí v nesrovnatelně větších mlékárnách či masokombinátech, než jsou u nás.
Tvrzení, že malé rodinné farmy dokáží nasytit národ kvalitnějšími potravinami je nejen utopie, ale i úmyslné klamání našeho národa. Nepravdivé informace o tom, jak jen rodinné farmy uživí náš národ, jsou úsměvné. Vážíme si práce každého hospodáře, který hospodaří se svou rodinou na desítkách či stovkách hektarů zemědělské půdy 365 dní v roce a produkuje tržní plodiny, živočišnou produkci, či přímo potravinářské výrobky a dává je na náš český trh. Nejsme ale přesvědčeni, že tito hospodáři budou přibývat a výroba jejich potravin bude růst, protože je to neskonalá dřina, která v dnešní době nebude ani náhodou naší mladou generací akceptována. Svět se ale vyvíjí zcela jinak a je ho třeba respektovat a přizpůsobovat se mu. Určitě se nezvyšuje počet hospodářství rodinných farem po vzoru Rakouska či Bavorska, tento fakt nikterak neurážíme, ale reálně ve světě tento způsob hospodaření neroste.
Současný trh s vepřovým masem v Evropě
Zde uvádíme reálný příklad o současném trhu s vepřovým masem v Evropě, který byl zpracován programem financovaným Technologickou agenturou ČR. Oblast genetiky prasat v celém světě rozhodující měrou naplňují firmy: PIC, Hypor, TOPIGS a Danbred. Zpracování zajišťuje, mimo jiných, největší skupina Tönnies s kapacitou kolem 20 milionů poražených kusů prasat za rok. Jedna z největších kapacit je ve Wiedenbrücku, kde se denně poráží přes 30 tisíc kusů prasat a roční kapacita je 11,4 milionů kusů prasat. Oproti tomu u nás největší denní kapacita porážky prasat u největšího zpracovatele se pohybuje kolem 1 500 kusu denně, to je 5 procent kapacity německé porážky a celková porážka v celé ČR za rok přestavuje cca 2,2 milionů kusů, to je 19,3 procent ve srovnání pouze s porážkou v německém Wiedenbrücku. Tato porážka ve Spolkové republice Německo by veškerá námi zpracována prasata za rok na desítkách našich jatek porazila za dva měsíce a deset dnů.
Řadu největších porážek prasat v Evropě, ale i v USA ovládá Čínský kapitál (například polský ANIMEX a AGRI-PLUS, španělskou Camprofrio či Smithfield Foods z USA a mnoho dalších). V současné době se budují a uvádějí do provozu ve Španělsku, Německu a Francii farmy s 3 000 a více kusů prasnic na jednom místě. U nás jsou největší farmy s kapacitou prasnic 600 až 1 200 kusů, výjimku tvoří několik farem s 1 500 kusy prasnic.
Země s nejvyššími stavy prasat jsou:
Španělsko, které má kolem 30 milionů zvířat, se soběstačností 374 procent;
Spolková republika Německo má kolem 29 milionů zvířat, se soběstačností 122 procent (tři zpracovatelské společnosti ovládají 60 procent německého trhu spolu s korporací Danish Crown a katalánskými porážkami ovládají ceny vepřového masa v České republice);
Dánsko má kolem 25 milionů zvířat, se soběstačností 880 – 920 procent;
Francie má kolem 16 milionů zvířat, se soběstačností 107 procent.
I tak přes zajištěnou soběstačnost v letech 2012 až 2017 končí ve Spolkové republice Německo 6 400 chovatelů, tj. 21,4 procent chovů a nahrazují je koncentrované podniky s vysokou produktivitou práce, obdobný vývoj v chovech prasat je ve Francii a Španělsku.
V České republice jsou průměrné stavy v posledních letech kolem 1,5 milionu kusů zvířat se soběstačností 38 až 39 procent.
To je realita vývoje zemědělství a potravinářství ve výrobě vepřového masa u nás, kterou bychom si měli uvědomit a zapamatovat.
Společná zemědělská politika
V roce 2004 při vstupu do EU nám bylo přislíbeno srovnání podmínek mezi západní a východní částí EU. Již před vstupem do EU existovaly rozdíly v cenách půdy a v cenách práce. Přestože náklady zemědělců jsou v Česku stejné nebo vyšší, než u jejich západních kolegů, úroveň podpor pro české zemědělce je stále výrazně nižší.
Přitom úroveň ochrany přírodních zdrojů nebo péče o zvířata je v ČR mnohdy na špičce EU.
V souvislosti s reformou Společné zemědělské politiky máme dělat stále „více“, ale za méně peněz v porovnání s obdobím 2014-2020. Nechápeme, proč nejsou podmínky mezi západní a východní částí EU stejné?
Co nám z tohoto všeho vyplývá?
Jestliže neobhájíme české zemědělce a české potravináře, nebudeme mít české potraviny a na soběstačnost můžeme zapomenout.
Když nebudou schválena zákonem procenta domácích potravin, nedostanou se naše kvalitní potraviny k spotřebitelům .. potraviny za přijatelné ceny.
Některé z Vás jistě napadlo .. tak si je dovezeme.
Když nebudeme mít vlastní české potraviny, které by zahraničním potravinám konkurovaly, v jaké cenové výši se bude v ČR prodávat například 1 litr dovezeného mléka či 1 kg dovozových jablek nebo 1 kg vepřového, hovězího masa? A do jaké výše se vyšplhá cena dovážených potravin, když poptávka po nich poroste?
Již v první vlně pandemie jsme si uvědomili, že hranice se dají kvůli nákaze uzavřít. Jak to bude tedy s dovozem potravin, když hranice budou uzavřené a my v základních potravinách nebudeme soběstační. Uvědomme si, že to nemusí být zrovna pandemie, co může ovlivnit dostatek potravin v České republice. Je mnoho jiných vlivů, ať už přírodních nebo lidských. A co pak budeme jíst?
Materiál vychází s podporou Iniciativy zemědělských a potravinářských podniků.
